Prosinec 2007

Informace o TS2

30. prosince 2007 v 14:52 | Tirit |  The Sims 2
The Sims 2
- nejúžasnější hrací simulátor na světě!
Tak já si myslím, že většina lidí na světě už minimálně slyšela něco o The Sims. A jestli byla jednička úspěšná, tak dvojka je alespoň o 100% lepší a úspěšnější. A o co tady vlastně jde? O ten nejskvělejší simulátor života na světě (a to i v tom virtuálním). Ty co o ní mnoho nevědí, s ní blíže seznámíme.
Mezi hlavní cíle téhle hry patří vytvořit úspěšné simíky a splnit jejich sny (nebo obavy), sledovat růst celých generací a získávání simeleonů. Je úplně na vás, jak se splní jejich sny, či obavy, jestli se stanou neuvěřitelně bohatými, nebo na ně budou ze všech stran útočit vymahači dluhů a jestli budou žít šťastný a spokojený život, nebo zemřou předčasnou smrtí!
Co je tu oproti The Sims 1 nového:
¤Určitě lepší grafika.
¤Nové možnosti v režimu nákupu a stavění.
¤Stárnutí, ano simíci se rodí, rostou, stárnou a nakonec umírají. Je šest
životních fází: mimino, batole, dítě, teenager, dospělý a starý.
¤Předávání DNA a charakteru z rodičů na děti. Dítě vaší simky tak může
mít barvu očí a vlasů po matce a zároveň se neuvěřitelně podobat jejímu
manželovi (nebo taky sousedovi, prostě otci).
¤Spoustu nových interakcí.
¤Mnohem větší možnost milostných interakcí (od přitahování až po
milování).
¤Aspirace, neboli konkrétní životní cíl, je to co ovlivňuje símíka po celý
život. Každý může mít jenom jednu a je na výběr z pěti, po romanci, po
rodině, po vědomostech, po popularitě a po bohatství. Poslední, šestou má
každé batole a dítě než doroste v teenagera a je to aspirace po dospělosti.
¤Přání a obavy. Ovlivňuje je z velké části aspirace a taky potřeby simíků a
jejich aktuální stav. Každý simík má taky životní sen a jakmile je splněn,
jeho ukazatel aspirace se zbarví už na vždy platinově (tedy bude mít
nejvyšší možnou úroveň). Přání zvyšují úroveň aspirace a obavy zase snižují.
¤Vzpomínky, simíci si mohou pamatovat důležité zážitky ze života.
Tohle a ještě mnohem víc se dá zažít ve světě The Sims 2 a každému, kdo ji ještě nehrál, to upřímně s Toxe doporučujeme!
Ať žije nejlepší hra všech dob!!! :-)))
Upozornění: Tyto informace se týkají jen základní hry a ne jejích datadisků (8) a kolekcí (8), proto zde nejsou zaznamenané změny hraní, které se v nich přidají.

Vánoce 2007

23. prosince 2007 v 21:57 | Tirit a Toxe |  Svátky
Ahoj!!!:-)
Veselé Vánoce!!! Takže tu máme Vánoce a my pro vás máme několik dárků.
Je tu pár básniček:
Hromadu dárků co srdce pohladí,
rodinu, přátele, co nikdy nezradí.
K bohatství krůček a ke štěstí skok.
Nádherné Vánoce a šťastný Nový rok!
Za oknem sype se sněhová nadílka,
záclony provoní anýz a vanilka.
Vánoční koledy zpívají andělé,
už jsou tu Vánoce šťastné a veselé.
Krásné Vánoce chceme vám přát,
aby měl člověk člověka rád,
aby jeden druhému víc štěstí přál,
aby i ten Nový rok za to stál.
A teď něco co vám nikomu rozhodně nepřejeme:
Na Vánoce v krku kosti,
na Silvestra zvratků dosti,
na Nový rok bolehlav takový ti přeju stav.
Vidím to však černě, budu na tom stejně.
A nakonec vánoční obrázek (jak jinak než z TS2) ve vánočním rámečku, který si můžete skopírovat:
Tady je ještě pár rámečků:
Stránky, ze kterých jsme čerpaly najdete v rubrice Oblíbené odkazy (tedy až ji založíme).
Užijte si co nejkrásnější svátky a samo sebou prázdniny. Hodně lásky, zdraví, štěstí, dárečků, přátel, a zábavy vpříštím roce a taky ve zbytku starého. A ještě jednou veselé Vánoce a šťastný Nový rok!!! :-)))))
Přejou Tirit &Toxe!

Dítě štěstěny 1.díl-Vzpomínky

22. prosince 2007 v 13:48 | Tirit a Toxe |  Dítě štěstěny

Komix Dítě štěstěny 1.díl-Vzpomínky
Takže tohle je můj dům, teda pronájem. Je to praktický způsob, jak studovat a netlačit se na kolejích. Je jak vidíte už večer a já se vrátila z přednášky, sotva dodělám úkol a najednou někdo zvoní. Jdu otevřít. Je to moje nej kámoška Sandra!
Sandra: "No ahoj člověče to je teda doba než se otevřeš!"Já na to: " Jaká doba, zvoníš jako na lesy a čekáš, že hned přiběhnu."Ona: " No a to mám čekat v dešti?" Já jsem si vůbec nevšimla, že prší: "Jo vono prší a vidíš, to jsem nevěděla!"
"Tak to jsi asi zmokla, proto máš tak zplihlý vlasy", povídám. "Cože!" lekla se, "jsou zplihlé?". "Ale, né!" Zatvářila se dotčeně: " Tak podle mě by ses měla víc starat o svoje vlasy! Myslím, že bys měla změnit účes, hele a jestli chceš pomoct…" "Ne, ne, ne, mě to takhle stačí!" řekla jsem trochu uraženě. "Jak myslíš!"
"Hele tak co ti tvoji kluci?" odváděla jsem řeč. " No tak: Pavel mi už po deváté vyznal lásku, Mirek odjel do Alp, Kája mi dal krásný náramek, Zdeněk se dal slyšet, že takovou holku každý nemá (kdyby věděl kolik), Daník mě pozval na zítřek do jedné vyhlášené restaurace a Tom asi dělá uraženého a nevolá!" "Ehm, tak to je docela dobré ne a poslyš, neunavuje tě mít tolik kluků?" " Ne vůbec ne", divila se.
Chvíli jsme probíraly téma její kluci, ale najednou se zeptala: "Ty hele, sluší my ta nová fizůra?" "Jo docela jo, ale minule to bylo lepší." " Myslíš, ale co ty jsi nikdy neměla nejlepší vkus", povídá Sandra.
Jen jsem se ušklíbla: " Jasně, dík za upřímnost!" Pak mě ale napadlo, že nemám co dělat a tak jsem řekla: "A co takhle si někam zajít?" " Ale to je super nápad, no vážně!" jásala. Ale pak se zamračila: "Jenže…, mám dojem, že jsem na něco zapomněla!"
" Hm, tak víš co?!" " Ne", povídám "neumím číst myšlenky!" "Tak poslouchej, já se teď půjdu kouknout k sobě domů a sejdeme se třeba ve 20:30, v Emzetku, Ok?" "Tak jo, jsem pro." A rozešly jsme se, ona k sobě domů a já do Emzetka.
Emzetko je kavárna, jenže doopravdy se jmenuje Modré zimní království, ale uznejte, že je to moc dlouhý. Alespoň pro partu mladých holek, jako jsme my a tak ho Linda zkrátila na Emzetko. No je tu docela zábava a je to oblíbený podnik mladých lidí. Já tu samo sebou byla dřív a tak jsem si šla zahrát kulečník, abych se při čekání nenudila!
Hrála jsem a vyhrávala (vážně skoro pořád vyhrávám, asi proto nemám zrovna štěstí v lásce, což bych jako "dítě štěstěny", jak mi lidi říkají, mít měla). Najednou se mi to zdálo nějaké dlouhé a tak kouknu na hodinky. Bylo 22:48!!! To snad není pravda, takové zpoždění, hodně i na Martu, natož na Sandru! Najednou slyším: " Haló, je tu slečna Adriana Lesandrová?"
"To jsem já," povídám. Přišla ke mně taková mladá holka, no víc než 18 jí nebylo. Jak vidíte, určitě ji zajímal rock, vypadala, že jde možná na vystoupení (nebo má takový styl). " Aha, to mě těší," začala " no, já jsem Dana Marlová a před chvílí potkala slečnu ehm, slečnu Sandru Hacknesovou, tu zpěvačku. Mám pro vás od ní vzkaz."
Nejspíš důvod proč nepřišla, pomyslela jsem si a nahlas řekla: " Hm a jaký?" "Vzkazuje, že nemůže přijít, protože zapomněla na nějaké výročí s Tomem, ale on ne, tak s ním někam jde a …", chtěla pokračovat, ale já ji zarazila. Pochopila jsem: " Rozumím, takže nepřijde!" No jo má to těžké, když má tolik kluků, že si ani nedokáže zapamatovat výročí chození.
Na té ženské bylo vidět, že by ještě něco chtěla říct a tak jsem se zeptala: " Takže, chcete něco vědět?" Asi jsem ji zaskočila. " No já vlastně," zakoktala " ale jen bych se tak, tak nějak chtěla zeptat, jestli se s ní dobře znáte?" Tohle jsem nečekala, a tak mě to zaskočilo. " Teda, to jo, to se známe," odpověděla jsem " vlastně spolu hrajeme v kapele a jsme nejlepší kamarádky."
" Fákt?!" skoro vykřikla " propánakrále, ona je moje NEJOBLÍBENĚJŠÍ zpěvačka vůbec!!!!" Náhle jí bylo hrozně do řeči. " A nemohla byste jí vyřídit, jak jí obdivuju a že mám její plakáty po celým bytě a nemohla byste my dát svůj autogram?" Úplně mě bombardovala otázkami, až jsem ji musela zarazit.
" Ano mohla," řekla jsem jí " ale kam bych se vám měla podepsat?" Zdála se ještě překvapenější než já, ale zjevně jí to udělalo obrovskou radost. "Vážně?!" zeptala se radostně "opravdu?" Vypadala, že nemůže uvěřit svému štěstí.
" A myslíte, že byste mi, mohla sehnat její autogram, kdybych vám dala památník?" vyklopila ze sebe, "Víte, já jsem se jí netroufala zeptat." "Myslím, že mohla, ale jak dlouho to potrvá nevím," já na to. " To je ale skvělý," jásala "její autogram jsem si už dávno přála mít ve sbírce!"
Potom my dala památník s podpisy hvězd a já se jí tam podepsala a slíbila, že ho dám k podpisu Sandře. Byla z toho šíleně nadšená a strašně jí mrzelo, když jsem jí řekla, že jí nemůžu dát Sandřino číslo, protože mi to zakázala.
" Víte co?" napadlo mě "napište mi svoje číslo a já vám zavolám, až to podepíše a donesu vám to třeba sem, stejně tu chodím často a Sandra taky." " To by bylo super, moc děkuju a klidně mi zavolejte třeba o půlnoci, kdykoli sem přijdu!" Tak jsem si od ní vzala telefonní číslo, ale svoje jsem jí nedala, aby mi nevolala každou čtvrt hodinu (na rozdíl od ní se mi sem o půlnoci vážně nechce).
Na chvíli jsem si sedla a ona se zatím šla chlubit ke kulečníku. Vzpomněla jsem si, jak jsem taky byla rozrušená a nadšená ze setkání se Sandrou a jak jsme dobré kámošky. Ale už bylo skoro jedenáct a tak jsem se rozhodla, že už půjdu domů.
Odešla jsem domů a přemýšlela nad zítřkem, zítra musím cvičit zpěv, brzo máme vystoupení s kapelou. Doma jsem se převlékla na spaní a ještě si chvíli četla, ale už bylo pozdě a tak jsem si šla lehnout.
Když jsem se chystala zhasnout, vzpomněla jsem si, jak mi Sandra nahrazuje starší sestru. A pak mi ještě před usnutím přešly myšlenky ze Sandry na mojí sestru a s tím jsem usnula. Měla jsem sestru, starší. Jmenovala se Izabela a byly jsme opravdu skvělé sestry. Měla jsem ji ráda. A jako obvykle se mi o ní zdálo.
Zase se mi zdálo o tom dni, kdy jsem ji viděla naposled. Měla ráda přírodu a často si se mnou hrála v parku na kraji lesa a ten den taky. Mě tehdy bylo 9 a byl červen, v parku bylo krásně. Já si ale odešla hrát ke kamarádce, ještě s jednou holčičkou, se kterou jsme s kamarádkou chodily do školy. Měla jsem s sebou svého nejoblíbenějšího medvídka, nosila jsem ho na všechny návštěvy. Bela mě proto škádlila, byla tehdy jen o několik let starší než teď já.
Hrály jsme si hrozně dlouho, až byl skoro večer a stmívalo se. Pro mě a kamarádku si přišly maminky a já hodně spěchala domů. Až při večeři jsem si všimla, že svého medvídka tu nikde nemám a spustila jsem děsný povyk, já uměla pořádně ječet! Rodiče mě utěšovali, ale já se uchlácholit nedala a chtěla jsem si pro něj ještě dnes večer dojít, abych ho mohla mít v noci v postýlce. Nakonec se sestra nabídla, že mi ho tedy přinese a odešla. Bylo už skoro jedenáct, ale já stejně nespala, seděla jsem v postýlce, kam mě v deset zahnali, a věřila jsem, že mi ho přinese. Rodiče už sestře několikrát volali na mobil, ale ona to nezvedala. Ráno nepřišla a oni volali policii, ale Belu už nikdo niky neviděl. A medvídka taky ne, zmizeli.
Dneska v noci se mi to všechno znovu zdálo a to už mnohokrát. Neklidně jsem se převalovala na posteli a zase jsem to všechno prožívala. Jak k nám přijela policie a jak zjistili, že ke kamarádce došla už v půl osmé a medvídka si vzala. Jak jsem brečela, když se ani ona, ani méďa nevrátili. Všichni si mysleli, že buď od nás odešla, nebo ji někdo přepadl a zabil. Já si ale myslela, že nemají pravdu. Kdyby ji někdo zabil tak kde by ji pak schoval, když se tělo nenašlo? A kdyby od nás odešla, tak proč tajně a proč o tom nevěděl ani její snoubenec? A proč jen zmizel i můj medvídek??? Tohle se nikdo nedozvěděl.
Vlastně mi lidi vždycky neříkali "dítě štěstěny", tak totiž původně říkali jí. Ale vždycky my tvrdili, že jsem jí neuvěřitelně podobná. Ale to se hodně pletli. Já jsem chtěla být jako ona, ale když jsem byla malá, teď vím, že nejsem ani trochu jako ona. Ona byla strašně krásná a vyznala se v módě jako nikdo, což já rozhodně ne a taky jí nikdy nikdo nedokázal zalhat, já si pamatuju, že každého sjela pohledem a okamžitě přestal. Taky byla odvážnější než já, to vím jistě. Takže se pořádně spletli!
V tom snu jsme pak dál byly spolu zase na tom našem místě a hrály na honěnou, jako vždy. Ale najednou jsem tam byla sama a Bela nikde, volala jsem na ni, ale asi neslyšela. Bála jsem se a pak jsem ji najednou uslyšela. Ale ne odnikud ze země, jako by na mě volala z korun stromů a já se za ní rozběhla, ale nemohla ji dohonit. A pak jsem zakopla a probudila se leknutím. Její hlas mi zněl stále v hlavě, volala naléhavě: "Adie, Adie nezůstávej stát!"
Pak její hlas přehlušilo zvonění. Vstala jsem z postele, sotva se rozednilo, ale už někdo zvonil. " Kdo to jen u všech všudy může být?" No uznejte v šest hodin ráno, který šílenec by teď chodil na návštěvu!? Šla jsem otevřít a uvítalo mě nedočkavé: "No to je dost."
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!!!
Prosím omluvte vzhled fotek, je to první komix, a když jsem tenhle díl fotila, ještě jsem tomu moc nerozuměla

Lusitánský kůň

17. prosince 2007 v 13:29 | toxe |  Články

Lusitánský kůň / Lusitano

Tento portugalský kůň je poněkud záhadný. Nepochybně je spřízněn s andalusanem, ale základem chovu byl patrně garrano nebo jiný domácí typ koně. Zevnějšek i chody nakonec výrazně ovlivnilo přikřížení araba. V Portugalsku se chová řadu století a osvědčil se jako velmi ochotný, čilý a inteligentní kůň.
V kohoutku měří 153-163 cm a má nápadně dlouhé nohy. Ramenní kost a lopatka jsou velmi strmé, ale tuto anatomickou vadu vyvažují svalnaté,dobře utvářené plece. Hlava je malá, jemná s rovným profilem, malýma ušima a živým výrazem. Čelisti jsou jemné. Vysoko nasazený krk je silný a kratší než u andalusana. Hruď je mělčí, což zesiluje dojem "nohatosti" koně. Hřbet je krátký, bedra silná, záď poněkud skloněná, ale mohutná. Hříva a ohon jsou bohaté a zvlněné, ocas je nízko nasazený. Nohy jsou hladké a suché, chody jsou méně okázalé než u španělských koní, ale vydatné a přesné. Jsou to koně obratní, pohybliví, neobyčejně učenliví, pracovití a ochotní. Cvičí se pro býčí zápasy. Chovají se často v barvě bílé, ale povoleny jsou i jiné barvy, jen strakáči ne. Ani bílé znaky nejsou žádoucí. Lusitano je univerzální jezdecký kůň. I dnes ještě slouží rejoneadorům (portugalským zápasníkům s býky) v aréně. Hodí se však pro vysokou školu, drezuru, osvědčuje se i v zápřeži. Klisny po lusitánském hřebci Rudolfovi se podílely na vzniku starokladrubského bělouše, jednoho z nejreprezentačnějších karosiérů renesanční a barokní Evropy. Pro zápasy s býky prodělávají koně velmi důkladný výcvik, který si nezadá s vojenským drilem.

Kopírování

10. prosince 2007 v 21:05 | Tirit a Toxe |  Ankety
Kopírování
Určitě víte, že jedna holka začala kopírovat komixy a nás by zajímalo, co si o takových lidech a zejména Lailá myslíte.

Dítě štěstěny- úvod

9. prosince 2007 v 21:15 | Tirit |  Dítě štěstěny

Dítě štěstěny - úvod
Ahoj! Ta černovláska jsem já a asi bych se měla představit. Takže. Jmenuji se Adriana Lesandrová, je mi 20 let a studuju Herectví na Ofesnově Univerzitě. Nikdy jsem nebyla žádná veliká kráska a ani mě zkrášlovadla a móda moc neberou. Tenhle příběh je převážně o mě, nejsem sice doslova dítě štěstěny, ale štěstí docela mám. Vlastně mám štěstí hodně a často, aspoň teď, ale vždycky to tak nebylo. Vždycky jsem neměla štěstí v neštěstí.
Až do 8 let jsem naopak měla spíš smůlu a teprve pak se to zlepšilo. Ale den mých osmých narozenin stále zůstává vlastně úplně nejhorším dnem v mém životě…to protože jsem ztratila člověka, ke kterému jsem měla nejblíže. Pořád to v sobě nesu a cítím vinu. Mám proč. Aspoň z části je to moje vina, to vím bezpečně. Stejně určitě taky ale vím, že to všechno nebylo jen tak. A do třetice všeho vím taky jistě, že to ještě neskončilo. Já ale zjistím, jak to všechno bylo.

Teď to ale nechme být, chci vám ještě představit svoje tři nejlepší kamarádky.
Tohle je moje nejlepší kamarádka Sandra Hacknesová. Sandra je o pět let starší než já, ale vůbec to není poznat, je prostě super. Kamarádíme se od jejích 15 let, tehdy hrozně chtěla vystupovat jako zpěvačka nebo modelka, jenže byla nesmělá. To já tehdy taky, tak jsme se vlastně nějak na školním dvoře daly dohromady, podporovala jsem jí v jejích snech, jak jen to šlo. A teď? Je slavnou zpěvačkou a byla 5 let za sebou modelkou roku, než toho nechala. Má taky chyby, neumí vydržet s jedním klukem, vždycky jich musí mít víc. O to se ani nemusí moc snažit, určitě je vám jasné, že s jejím vzhledem na ní kluci přímo letí. Trochu mě ale štvou její občasné poznámky o mých vlasech.
Další z mých nejlepších kamarádek je 22, je to Linda Mergoonová, studentka ekonomie v posledním ročníku. Jsme kamarádky asi pět let, od prázdnin před mojí střední školou. Přihlásila jsem se do počítačového kroužku a přiřadili nás k sobě do dvojice. Hned jsme si rozuměly, jenže Sandra nějakou dobu na Lindu žárlila, ale jen do té doby, co poznala, že se naše kamarádství nerozpadne. Od té doby se kamarádíme všechny tři. Linda je spíš vážná a kluci z ní někdy mívají trochu strach, protože se s nikým nepárá. Je to hotová podnikatelka, má silný šestý smysl a dvě střelené mladší sestry. Pořád si chce otevřít módní butik a všechny doufáme, že se jí to splní.
Poslední z naší čtveřice je Marta Peirová(v části prvních dílů blonďatá), je stejně stará jako já a náležitě praštěná. Nezapře africkou krev, nosí jejich vzory stejně ráda, jako trochu bláznivé účesy. Martu do naší party přivedla Linda, která se s ní seznámila v prvních dnech, co byla Marta na univerzitě, kde studuje filosofii. A to opravdu nezapomenutelně. Marta totiž co si sama pamatuje, vždycky chodila všude pozdě a ani přednášky nebyly výjimkou. Jednou tak běžela na přednášku, když tu srazila holku, která spěchala naproti ní. Obě se ocitly na zemi, zavalené hromadou popsaných papírů, které holka nesla do univerzitní knihovny. Viděl je přitom jeden z knihovníků a měli obě průšvih. Linda, ta holka s papíry což vám možná došlo, nám pak s pomocí Marty vysvětlovala, proč zmeškala Sandřinu promoci.


Víc se o nás dozvíte v dalších dílech.

Tento text byl 29. 5. 2009 upraven.

První komix

9. prosince 2007 v 21:09 | Tirit a Toxe |  Všeobecně
První komix
Takže v nejbližší době můžete čekat komx, nejspíš o holce. Co vy na to!?

The Sims 2

9. prosince 2007 v 20:53 | Toxe |  Info
Tak tady jsou všicky datadisky TS2, tak si to pls přečtěte a řekněte nám v anketě, který je prostě nej!!!!!!!!
Noční život- v tomto datadisku si můžete kupit auto nebo se nechat kusnout UPÍREM atd...
Ve světě podnikání- v tomto datadisku si můžrte kupit obecní pozemek, nebo rovnou můžete rozjet ponikání u sebe doma, můžete získávat talentové odznaky za výrobu květin, hraček nebo robotů ...
Universita- Vaši teenengry mohou jit na vysokou. kde se z nich stanou mladí dospělí...
Mazlíčci- Vaši simíci si mohou adoptovat (koupit) čičinu nebo hafíka, z vašich simů se také může likantrop (vlkodlak)...
Roční období- konečně můžou Vaši simové slavit Vánoce v zimě!, také Vám přibide new sousedství Květoluky, ale také se Váš simík se také může stát simorostem...(jaro.léto,podzim, zima)
Šťastnou cestu- Dálný víchod- můžete se naučit teleportovat, nebo objevte skrytý pozemek...
Trojjazersko- můžete se naučit tanec Odzemek, nebo objevte sktytý pozemek...
Ostrov Twikki- naučte se tanec s ohněm, nebo objevte skrytý pozemek
Tak co jaký datadisk si vyberete???

Start

9. prosince 2007 v 20:51 | Tirit
Ahoj všichni!
Rozhodli jsme se povědět vám něco o našem blogu. Blog bude věnován hlavně The Sims 2, ale taky se můžete dozvědět něco o zvířatech. Což jsou dvě věci, které mně a mojí kámošku nejvíc baví! Budeme rády, když si tenhle blog občas prohlédnete a napíšete nějaký komentář. Všechny milovníky TS2 a zvířat tu vždy rády uvidíme!:-)

Znáte osmáky degu?

9. prosince 2007 v 20:50 | Tirit |  Články
Osmáci degu
Biologické zařazení:
Kmen: Obratlovci
Třída: Savci
Řád: Hlodavci
Podřád: Morčatovci
Nadčeleď: Octodontoidea
Čeleď: Osmákovití
Rod: Osmák
Druh: Osmák degu
Osmáci jsou nádherná, čilá a neuvěřiteně zvědavá zvířata. Všechny druhy osmáků pocházejí z Jižní Ameriky, centrem jejich rozšíření jsou Andy a njdeme je proto ve státech v nichž leží: Peru, Chile i Argentina. Jsou to zvířata vhodná pro chov v domácnostech. Velmi dobře skáčou a šplhají, vyznačují se temperamentem a jsou to denní zvířata. Pro lidi, kteří by si chtěli pořídit veverky, jsou osmáci skvělou náhradou. Dají se lépe ochočit a jejich nároky nejsou tak velké. I po několika letech dokáží velice překvapit( příjemně!).

Vlk Obecný

9. prosince 2007 v 20:47 | Toxe |  Články
Vlk je psovitá šelma,
60 - 80 cm vysoká,
hmotnost od 20 do 80 kg.
Podobá se německému ovčáku (s ním byl také křížen, čímž vzniklo plemeno známé jako československý vlčák). V porovnání s německým ovčákem má vlk širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší trojúhelníkovité uši.
Dlouze ochlupený ocas nosí vždy svěšený šikmo nebo kolmo k zemi. Starší samci mají mohutnou šíji s hustým ochlupením. Zbarvení závisí na věku, sezóně a geografickém původu. Převládá rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou bělavé až nažloutlé. Jako trofej je myslivci více ceněn šedavý a hustý zimní kožich.
Vlci se dnes drží zejména v rozsáhlých lesích vysokých hor a vrchovin, jsou však schopni žít v nejrozmanitějších typech stanovišť a dokáží se adaptovat na extrémní podmínky. Ze smyslů mají nejvyvinutější čich a sluch.
Většinu roku stráví obvykle v tří- až sedmičlenných smečkách, které mají pevný společenský řád. Vůdčí roli hraje tzv. alfa-pár - vlk a vlčice - kteří určují taktiku lovu, rozhodují o dělbě kořisti a jako jediní ve smečce mají právo pářit se. Toto právo si alfa-vlčice vymáhá produkcí silných aromatických látek, které přebijí pach ostatních samic.
Ostatní členové vypomáhají při lovu a péči o jejich mláďata. Někteří jedinci se osamostatňují nebo bývají ze smečky vyloučeni. Loví pak sami většinou na hranicích teritorií smeček (tzv. vlci samotáři).
Jako sociální tvor si vlk vyvinul rozmanité způsoby komunikace. Štěkání, vytí, kňučení a další formy hlasové komunikace doplňují bohatou mimikou, různými druhy výhružných a podřízených postojů a pachovými signály. Podobně jako psi si vlci značkují trasy a hranice teritoria, které mívá v Evropě většinou 100 - 500 km2. Vlčí smečky se rozpadají pouze v období rozmnožování a výchovy mláďat.
Páření probíhá v lednu až březnu. Po devíti týdnech březosti vrhá samice obvykle 4 - 8 mláďat v podzemním brlohu, přirozené dutině ve skalách, jeskyních či pod vývraty stromů. Mláďata časem přecházejí z mléčné výživy na masitou stravu, částečně natrávenou v žaludku otce. V srpnu se začínají učit lovit. Rodiče jim názorně vysvětlují taktiku lovu. Spočívá v dokonale organizovaném testování, nadhánění a štvaní kořisti. Svaly, uzpůsobené pro dlouhodobé zatížení, umožňují vlkům štvát kořist stálou rychlostí i několik hodin. Při běhu dosahují rychlosti 55 - 60 km/h. Poté kořist zakousnou.
V našich zeměpisných šířkách vlci loví zejména jelení zvěř a divoká prasata, přičemž se orientují zejména na slabší a handicapované kusy. Nepohrdnou ani drobnými zvířaty a mršinami. Procentuální složení jejich potravy se řídí momentální potravní nabídkou.
Vlk se vyskytoval v téměř celé Eurasii a Severní Americe od pásma tundry až po suché polopouště. V závislosti na podnebí se tak vyvinulo několik poddruhů vlka, které se od sebe výrazně liší zbarvením a hmotností (čím dál na sever, tím mohutnější vlci bývají). Byl však člověkem vytlačen do nepřístupných horských oblastí. Dnes je celosvětově kriticky ohrožen. Teritorium jeho souvislého rozšíření v Evropě tvoří pás táhnoucí se od severní Skandinávie přes Finsko, Rusko a Karpaty až na Balkán. Kromě toho se vlci vyskytují v jižní Skandinávii (norsko-švédská hranice), na Pyrenejském poloostrově, Apeninském poloostrově a v Alpách (Itálie, Francie, Švýcarsko). Ve střední Evropě obývá severovýchodní část Polska, další významné teritorium má v Západních Karpatech - na severu Slovenska a jihu Polska. Toto teritorium vlci v posledních letech rozšiřují směrem na západ a dostávají se tak až do Beskyd. Celkově se počty vlků odhadují na 450 v Polsku a kolem 130 na Slovensku.
Na našem území byly známky přítomnosti vlků objeveny v roce 1994, téměř po sto letech od jejich vyhubení. Vždy však došlo k jejich nelegálnímu odstřelu, takže velikost jejich populace patrně nikdy nepřesáhla desítku. Pokud by se vlkům podařilo trvale usídlit v Beskydech, dá se předpokládat, že by se mohli dostat i do Jeseníků a dalších našich pohoří.

Bengálská číča

9. prosince 2007 v 20:34 | Tirit |  Články
Kočka Bengálská(Prionailurus bengalensis)
Divoká kočka bengálská (Prionailurus bengalensis, Kerr, 1792) se dříve nazývala zakrslá, kočka krátkouchá, leopardí či asijská levhartí. Střídala i latinská jména. Anglicky se jmenuje Asian Leopard Cat (ALC). Jejím domovem jsou oblasti od Dálného východu po Malajský poloostrov na jih a na východ po Indii a husté lesy ostrovů Sumatry, Jávy, Bornea a Filipín. Nevadí jí ani vyšší nadmořské výšky, nejraději se však zdržuje u tekoucích vod. Voda jí nevadí, dokáže výborně a vytrvale plavat. Odtud pochází i její latinské jméno (první popsaný jedinec byl spatřen, jak plave v Bengálském zálivu). Udává se dokonce, že se bengálské kočky koupou proto, aby smyly svůj pach a ochránily se tak před velkými predátory. To by potvrzovalo jejich vysokou inteligenci, díky které přežívají, i když se jejich životní prostor stále zmenšuje. Obratně loví ryby. Jejich kořistí jsou i různé druhy hlodavců, ještěrů, ptáků, troufnou si i na mláďata jelenů. Tato malá, krásně skvrnitá divoká kočka je velmi plaché zvíře, které loví převážně v noci. U nás se s divokou kočkou bengálskou můžeme setkat jen v některých zoologických zahradách (Olomouc, Brno) a několik exemplářů je v rukou soukromých chovatelů.
Počátky šlechtění
Na začátku šedesátých let 20. století došlo v USA k prvnímu plánovanému spáření mezi domácí krátkosrstou kočkou a divokou kočkou bengálskou. Oba kočičí druhy mají po 38 chromozomech. Narozená koťata byla důkazem toho, že páření obou těchto kočičích druhů je možné. Protože se zjistilo, že divoké bengálky nemají ve struktuře své DNA gen kočičí leukémie a jsou tedy vůči tomuto viru imunní, tato křížení iniciovali američtí genetikové. Neobešlo se to bez problémů. Téměř neřešitelným úskalím byla ta skutečnost, že koťata z první generace se nedala ochočit a všichni kocouří potomci byli stoprocentně neplodní.
Vyšlechtit domestikovanou kočku, která má nezaměnitelný exteriér a fyzické vlastnosti malé divoké kočky žijící v džungli, ale současně přátelskost, přítulnost a nebojácnost domácí kočky, bylo jistě přáním chovatelů mnoha generací.
Až v roce 1981 chovatelský experiment znovu zopakovala americká genetička Jean Millová s vědomím, jaká úskalí takovéto šlechtění s sebou nese. Již se vědělo, že divoký bengálský kocour každou domestikovanou kočku považuje za svou kořist nebo vetřelce v teritoriu. I plaché divoké bengálské kočičí matky mohou v případě i pomyslného ohrožení vlastní vrh usmrtit. Jelikož formování ze strany matky hraje velmi důležitou roli pro schopnost domestikace, zkoušeli chovatelé pod vedením paní Millové odchovávat divoká koťata pod domácí kočkou nebo uměle na dudlíku. Jedině to přinášelo výsledky a taková koťata byla použita v dalším hybridizačním programu šlechtění nového plemene.
Byl to běh na dlouhou trať a občas bludný kruh. Kocouři z prvních generací byli neplodní bez výjimky, z druhé generace z 50 procent. Opakovaný hybridní chov, zakřižování pomocných plemen (habešské kočky, egyptská mau, ocicat), vedl k nevyhnutelnému stírání exteriéru divoké bengálky. Na druhé straně použitím zpětného křížení se rozplývaly pozitivní charakterové vlastnosti jako přístupnost, nebojácnost a přátelskost...
Generace polodivokých bengálek
O plemenu bengálské kočky, o domestikované ušlechtilé kočce, se může hovořit až tehdy, nevyskytuje-li se v rodokmenu kočky divoký předek nejméně ve čtyřech generacích.
F1(1. filiální generace) je přímý kříženec divoké bengálské kočky (ALC) a jakékoliv domestikované kočky (SBT). Podle zkušeností amerických chovatelů jsou tato zvířata povahově mnohem blíže svým divokým předkům. Narozená koťata mohou být velmi mazlivá a hravá, v dospělosti však mají sklon ke své přirozené plachosti.
Vnuci a pravnuci divoké bengálské kočky nesou označení F2 a F3. Tyto generace koček stále zůstávají více plaché než domestikované kočky. Zejména je mohou stresovat hlasité zvuky, rychlé pohyby a pro zvíře neobvyklé situace. Proto se nedoporučují do rušných domácností a k malým dětem. V případě dobré péče zkušeného chovatele, který dokáže získat jejich důvěru, ztrácejí svoji plachost a stávají se oddanými společníky, kteří se mohou na svého člověka velmi úzce fixovat. Obtížně se však adaptují v nových situacích, na nové lidi a nová místa.
Generace F4 a ostatní generace plemene bengálských koček jsou považovány odborníky za plně domestikované kočky (SBT) a dají se chovat v běžných bytech.
V 80. letech minulého století byly první skutečně domestikované bengálské kočky představeny veřejnosti. TICA (The Independent Cat Association) uznala bengálské kočky jako plemeno v roce 1984, sněžné a mramorované v roce 1994. FIFe přiznává těmto nádherným zvířatům tituly až od roku 1999.
Výsledky šlechtění jsou ohromující a patří k největším chovatelským úspěchům. Dnes se můžete setkat s bengálskými kočkami v několika barvách - hnědé, v odstínech od pískově žluté, béžové přes zlatou, skořicovou až k červené, podsada šedavé (myší) barvy není považována za chybu. Existují ale i sněžné (seal lynx, seal sepia a seal mink), stříbrné, modré a vzácně i celočerné. Poslední tři barvy nebyly dosud uznány mezinárodními chovatelskými organizacemi. Také kresba bengálských koček může být velmi rozmanitá. Rozděluje se na tečkovanou (spotted) a mramorovanou (marbled). Tečkování u špičkových jedinců bylo dovedeno k dokonalosti divokých zvířat. Je tvořeno rosetami, velkými několikabarevnými skvrnami ve tvaru prstence, podobných kresbě levharta či ocelota. Mramorování může být také vícebarevné.
Krásná a elegantní
Bengálská kočka je nejen krásná ale i velmi inteligentní. Po svých divokých předcích zdědila ohromně temperamentní, někdy až svéhlavou povahu. Má ráda prostor, nehodí se do malého bytu bez možnosti výběhu. Při troše trpělivosti se rychle naučí chodit na vodítku, mnohem lépe a raději však chodí v bezpečném terénu na procházky bez vodítka. Nemá sklon k útěkům a drží se svého teritoria. Je velmi hravá, a to i v dospělém věku. Nejlepší hrou je pochopitelně lov a pokud má bengálská kočka možnost, je skutečně skvělým lovcem. Uloví nejen myš, ještěrku či malého ptáka, ale i krtka nebo dokonce lasičku. Většina bengálek má ráda vodu, nemusí to však být pravidlem. Určitě ale má ráda společnost. Pokud je k tomu odmala vedena, je mazlivá a něžná, přátelská a láskyplná. Soužití se psy a jinými kočkami bývá bez problémové, nelze však doporučit soužití s hlodavci a ptáky všeho druhu. Bengálská kočka není pro lidi, kteří ji chtějí mít jako dekoraci. Je pro ty, kt
Divoká kočka bengálská (Prionailurus bengalensis, Kerr, 1792) se dříve nazývala zakrslá, kočka krátkouchá, leopardí či asijská levhartí. Střídala i latinská jména. Anglicky se jmenuje Asian Leopard Cat (ALC). Jejím domovem jsou oblasti od Dálného východu po Malajský poloostrov na jih a na východ po Indii a husté lesy ostrovů Sumatry, Jávy, Bornea a Filipín. Nevadí jí ani vyšší nadmořské výšky, nejraději se však zdržuje u tekoucích vod. Voda jí nevadí, dokáže výborně a vytrvale plavat. Odtud pochází i její latinské jméno (první popsaný jedinec byl spatřen, jak plave v Bengálském zálivu). Udává se dokonce, že se bengálské kočky koupou proto, aby smyly svůj pach a ochránily se tak před velkými predátory. To by potvrzovalo jejich vysokou inteligenci, díky které přežívají, i když se jejich životní prostor stále zmenšuje. Obratně loví ryby. Jejich kořistí jsou i různé druhy hlodavců, ještěrů, ptáků, troufnou si i na mláďata jelenů. Tato malá, krásně skvrnitá divoká kočka je velmi plaché zvíře, které loví převážně v noci. U nás se s divokou kočkou bengálskou můžeme setkat jen v některých zoologických zahradách (Olomouc, Brno) a několik exemplářů je v rukou soukromých chovatelů.
Počátky šlechtění
Na začátku šedesátých let 20. století došlo v USA k prvnímu plánovanému spáření mezi domácí krátkosrstou kočkou a divokou kočkou bengálskou. Oba kočičí druhy mají po 38 chromozomech. Narozená koťata byla důkazem toho, že páření obou těchto kočičích druhů je možné. Protože se zjistilo, že divoké bengálky nemají ve struktuře své DNA gen kočičí leukémie a jsou tedy vůči tomuto viru imunní, tato křížení iniciovali američtí genetikové. Neobešlo se to bez problémů. Téměř neřešitelným úskalím byla ta skutečnost, že koťata z první generace se nedala ochočit a všichni kocouří potomci byli stoprocentně neplodní.
Vyšlechtit domestikovanou kočku, která má nezaměnitelný exteriér a fyzické vlastnosti malé divoké kočky žijící v džungli, ale současně přátelskost, přítulnost a nebojácnost domácí kočky, bylo jistě přáním chovatelů mnoha generací.
Až v roce 1981 chovatelský experiment znovu zopakovala americká genetička Jean Millová s vědomím, jaká úskalí takovéto šlechtění s sebou nese. Již se vědělo, že divoký bengálský kocour každou domestikovanou kočku považuje za svou kořist nebo vetřelce v teritoriu. I plaché divoké bengálské kočičí matky mohou v případě i pomyslného ohrožení vlastní vrh usmrtit. Jelikož formování ze strany matky hraje velmi důležitou roli pro schopnost domestikace, zkoušeli chovatelé pod vedením paní Millové odchovávat divoká koťata pod domácí kočkou nebo uměle na dudlíku. Jedině to přinášelo výsledky a taková koťata byla použita v dalším hybridizačním programu šlechtění nového plemene.
Byl to běh na dlouhou trať a občas bludný kruh. Kocouři z prvních generací byli neplodní bez výjimky, z druhé generace z 50 procent. Opakovaný hybridní chov, zakřižování pomocných plemen (habešské kočky, egyptská mau, ocicat), vedl k nevyhnutelnému stírání exteriéru divoké bengálky. Na druhé straně použitím zpětného křížení se rozplývaly pozitivní charakterové vlastnosti jako přístupnost, nebojácnost a přátelskost...
Generace polodivokých bengálek
O plemenu bengálské kočky, o domestikované ušlechtilé kočce, se může hovořit až tehdy, nevyskytuje-li se v rodokmenu kočky divoký předek nejméně ve čtyřech generacích.
F1(1. filiální generace) je přímý kříženec divoké bengálské kočky (ALC) a jakékoliv domestikované kočky (SBT). Podle zkušeností amerických chovatelů jsou tato zvířata povahově mnohem blíže svým divokým předkům. Narozená koťata mohou být velmi mazlivá a hravá, v dospělosti však mají sklon ke své přirozené plachosti.
Vnuci a pravnuci divoké bengálské kočky nesou označení F2 a F3. Tyto generace koček stále zůstávají více plaché než domestikované kočky. Zejména je mohou stresovat hlasité zvuky, rychlé pohyby a pro zvíře neobvyklé situace. Proto se nedoporučují do rušných domácností a k malým dětem. V případě dobré péče zkušeného chovatele, který dokáže získat jejich důvěru, ztrácejí svoji plachost a stávají se oddanými společníky, kteří se mohou na svého člověka velmi úzce fixovat. Obtížně se však adaptují v nových situacích, na nové lidi a nová místa.
Generace F4 a ostatní generace plemene bengálských koček jsou považovány odborníky za plně domestikované kočky (SBT) a dají se chovat v běžných bytech.
V 80. letech minulého století byly první skutečně domestikované bengálské kočky představeny veřejnosti. TICA (The Independent Cat Association) uznala bengálské kočky jako plemeno v roce 1984, sněžné a mramorované v roce 1994. FIFe přiznává těmto nádherným zvířatům tituly až od roku 1999.
Výsledky šlechtění jsou ohromující a patří k největším chovatelským úspěchům. Dnes se můžete setkat s bengálskými kočkami v několika barvách - hnědé, v odstínech od pískově žluté, béžové přes zlatou, skořicovou až k červené, podsada šedavé (myší) barvy není považována za chybu. Existují ale i sněžné (seal lynx, seal sepia a seal mink), stříbrné, modré a vzácně i celočerné. Poslední tři barvy nebyly dosud uznány mezinárodními chovatelskými organizacemi. Také kresba bengálských koček může být velmi rozmanitá. Rozděluje se na tečkovanou (spotted) a mramorovanou (marbled). Tečkování u špičkových jedinců bylo dovedeno k dokonalosti divokých zvířat. Je tvořeno rosetami, velkými několikabarevnými skvrnami ve tvaru prstence, podobných kresbě levharta či ocelota. Mramorování může být také vícebarevné.
Krásná a elegantní
Bengálská kočka je nejen krásná ale i velmi inteligentní. Po svých divokých předcích zdědila ohromně temperamentní, někdy až svéhlavou povahu. Má ráda prostor, nehodí se do malého bytu bez možnosti výběhu. Při troše trpělivosti se rychle naučí chodit na vodítku, mnohem lépe a raději však chodí v bezpečném terénu na procházky bez vodítka. Nemá sklon k útěkům a drží se svého teritoria. Je velmi hravá, a to i v dospělém věku. Nejlepší hrou je pochopitelně lov a pokud má bengálská kočka možnost, je skutečně skvělým lovcem. Uloví nejen myš, ještěrku či malého ptáka, ale i krtka nebo dokonce lasičku. Většina bengálek má ráda vodu, nemusí to však být pravidlem. Určitě ale má ráda společnost. Pokud je k tomu odmala vedena, je mazlivá a něžná, přátelská a láskyplná. Soužití se psy a jinými kočkami bývá bez problémové, nelze však doporučit soužití s hlodavci a ptáky všeho druhu. Bengálská kočka není pro lidi, kteří ji chtějí mít jako dekoraci. Je pro ty, kteří s ní Podtitulekchtějí žít.
Bengálky u nás
Velké společenské změny po roce 1990 se odrazily i na poli chovatelském. Pobořily se pomyslné hranice, lidé začali více cestovat. To vše se odrazilo i na poli chovatelském, na výstavách se objevovaly stále nové importy. Masivním dovozům nových kočičích plemen bránila především finanční náročnost.
První bengálské kočky do České republiky přivezl pravděpodobně v roce 1994 MVDr. Veverka ze Zadní Třebáně.
Dnes je chovatelská základna poněkud širší, odchovávají se i kvalitní koťata. Jejich cena je však stále vysoká. Nejznámější chovatelkou bengálských koček u nás je paní Monika Ludvíčková z Rozkoše (chov. stanice Marmoll), která říká: "Bengálské kočky jsou velmi vzácné plemeno a jejich cena se ve světě pohybuje od 500 za kastrovaná pet zvířata až do 2500 Euro za špičková výstavní zvířata. U nás chová bengálské kočky pouze několik chovatelů. Těm, kteří prodávají kvalitní zvířata, ceny více či méně kopírují ceny zahraniční. Je samozřejmé, že zvířata, která nejsou určena do chovu, stojí méně."
Zdroj: Časopis Planeta zvířat