Bengálská číča

9. prosince 2007 v 20:34 | Tirit |  Články
Kočka Bengálská(Prionailurus bengalensis)
Divoká kočka bengálská (Prionailurus bengalensis, Kerr, 1792) se dříve nazývala zakrslá, kočka krátkouchá, leopardí či asijská levhartí. Střídala i latinská jména. Anglicky se jmenuje Asian Leopard Cat (ALC). Jejím domovem jsou oblasti od Dálného východu po Malajský poloostrov na jih a na východ po Indii a husté lesy ostrovů Sumatry, Jávy, Bornea a Filipín. Nevadí jí ani vyšší nadmořské výšky, nejraději se však zdržuje u tekoucích vod. Voda jí nevadí, dokáže výborně a vytrvale plavat. Odtud pochází i její latinské jméno (první popsaný jedinec byl spatřen, jak plave v Bengálském zálivu). Udává se dokonce, že se bengálské kočky koupou proto, aby smyly svůj pach a ochránily se tak před velkými predátory. To by potvrzovalo jejich vysokou inteligenci, díky které přežívají, i když se jejich životní prostor stále zmenšuje. Obratně loví ryby. Jejich kořistí jsou i různé druhy hlodavců, ještěrů, ptáků, troufnou si i na mláďata jelenů. Tato malá, krásně skvrnitá divoká kočka je velmi plaché zvíře, které loví převážně v noci. U nás se s divokou kočkou bengálskou můžeme setkat jen v některých zoologických zahradách (Olomouc, Brno) a několik exemplářů je v rukou soukromých chovatelů.
Počátky šlechtění
Na začátku šedesátých let 20. století došlo v USA k prvnímu plánovanému spáření mezi domácí krátkosrstou kočkou a divokou kočkou bengálskou. Oba kočičí druhy mají po 38 chromozomech. Narozená koťata byla důkazem toho, že páření obou těchto kočičích druhů je možné. Protože se zjistilo, že divoké bengálky nemají ve struktuře své DNA gen kočičí leukémie a jsou tedy vůči tomuto viru imunní, tato křížení iniciovali američtí genetikové. Neobešlo se to bez problémů. Téměř neřešitelným úskalím byla ta skutečnost, že koťata z první generace se nedala ochočit a všichni kocouří potomci byli stoprocentně neplodní.
Vyšlechtit domestikovanou kočku, která má nezaměnitelný exteriér a fyzické vlastnosti malé divoké kočky žijící v džungli, ale současně přátelskost, přítulnost a nebojácnost domácí kočky, bylo jistě přáním chovatelů mnoha generací.
Až v roce 1981 chovatelský experiment znovu zopakovala americká genetička Jean Millová s vědomím, jaká úskalí takovéto šlechtění s sebou nese. Již se vědělo, že divoký bengálský kocour každou domestikovanou kočku považuje za svou kořist nebo vetřelce v teritoriu. I plaché divoké bengálské kočičí matky mohou v případě i pomyslného ohrožení vlastní vrh usmrtit. Jelikož formování ze strany matky hraje velmi důležitou roli pro schopnost domestikace, zkoušeli chovatelé pod vedením paní Millové odchovávat divoká koťata pod domácí kočkou nebo uměle na dudlíku. Jedině to přinášelo výsledky a taková koťata byla použita v dalším hybridizačním programu šlechtění nového plemene.
Byl to běh na dlouhou trať a občas bludný kruh. Kocouři z prvních generací byli neplodní bez výjimky, z druhé generace z 50 procent. Opakovaný hybridní chov, zakřižování pomocných plemen (habešské kočky, egyptská mau, ocicat), vedl k nevyhnutelnému stírání exteriéru divoké bengálky. Na druhé straně použitím zpětného křížení se rozplývaly pozitivní charakterové vlastnosti jako přístupnost, nebojácnost a přátelskost...
Generace polodivokých bengálek
O plemenu bengálské kočky, o domestikované ušlechtilé kočce, se může hovořit až tehdy, nevyskytuje-li se v rodokmenu kočky divoký předek nejméně ve čtyřech generacích.
F1(1. filiální generace) je přímý kříženec divoké bengálské kočky (ALC) a jakékoliv domestikované kočky (SBT). Podle zkušeností amerických chovatelů jsou tato zvířata povahově mnohem blíže svým divokým předkům. Narozená koťata mohou být velmi mazlivá a hravá, v dospělosti však mají sklon ke své přirozené plachosti.
Vnuci a pravnuci divoké bengálské kočky nesou označení F2 a F3. Tyto generace koček stále zůstávají více plaché než domestikované kočky. Zejména je mohou stresovat hlasité zvuky, rychlé pohyby a pro zvíře neobvyklé situace. Proto se nedoporučují do rušných domácností a k malým dětem. V případě dobré péče zkušeného chovatele, který dokáže získat jejich důvěru, ztrácejí svoji plachost a stávají se oddanými společníky, kteří se mohou na svého člověka velmi úzce fixovat. Obtížně se však adaptují v nových situacích, na nové lidi a nová místa.
Generace F4 a ostatní generace plemene bengálských koček jsou považovány odborníky za plně domestikované kočky (SBT) a dají se chovat v běžných bytech.
V 80. letech minulého století byly první skutečně domestikované bengálské kočky představeny veřejnosti. TICA (The Independent Cat Association) uznala bengálské kočky jako plemeno v roce 1984, sněžné a mramorované v roce 1994. FIFe přiznává těmto nádherným zvířatům tituly až od roku 1999.
Výsledky šlechtění jsou ohromující a patří k největším chovatelským úspěchům. Dnes se můžete setkat s bengálskými kočkami v několika barvách - hnědé, v odstínech od pískově žluté, béžové přes zlatou, skořicovou až k červené, podsada šedavé (myší) barvy není považována za chybu. Existují ale i sněžné (seal lynx, seal sepia a seal mink), stříbrné, modré a vzácně i celočerné. Poslední tři barvy nebyly dosud uznány mezinárodními chovatelskými organizacemi. Také kresba bengálských koček může být velmi rozmanitá. Rozděluje se na tečkovanou (spotted) a mramorovanou (marbled). Tečkování u špičkových jedinců bylo dovedeno k dokonalosti divokých zvířat. Je tvořeno rosetami, velkými několikabarevnými skvrnami ve tvaru prstence, podobných kresbě levharta či ocelota. Mramorování může být také vícebarevné.
Krásná a elegantní
Bengálská kočka je nejen krásná ale i velmi inteligentní. Po svých divokých předcích zdědila ohromně temperamentní, někdy až svéhlavou povahu. Má ráda prostor, nehodí se do malého bytu bez možnosti výběhu. Při troše trpělivosti se rychle naučí chodit na vodítku, mnohem lépe a raději však chodí v bezpečném terénu na procházky bez vodítka. Nemá sklon k útěkům a drží se svého teritoria. Je velmi hravá, a to i v dospělém věku. Nejlepší hrou je pochopitelně lov a pokud má bengálská kočka možnost, je skutečně skvělým lovcem. Uloví nejen myš, ještěrku či malého ptáka, ale i krtka nebo dokonce lasičku. Většina bengálek má ráda vodu, nemusí to však být pravidlem. Určitě ale má ráda společnost. Pokud je k tomu odmala vedena, je mazlivá a něžná, přátelská a láskyplná. Soužití se psy a jinými kočkami bývá bez problémové, nelze však doporučit soužití s hlodavci a ptáky všeho druhu. Bengálská kočka není pro lidi, kteří ji chtějí mít jako dekoraci. Je pro ty, kt
Divoká kočka bengálská (Prionailurus bengalensis, Kerr, 1792) se dříve nazývala zakrslá, kočka krátkouchá, leopardí či asijská levhartí. Střídala i latinská jména. Anglicky se jmenuje Asian Leopard Cat (ALC). Jejím domovem jsou oblasti od Dálného východu po Malajský poloostrov na jih a na východ po Indii a husté lesy ostrovů Sumatry, Jávy, Bornea a Filipín. Nevadí jí ani vyšší nadmořské výšky, nejraději se však zdržuje u tekoucích vod. Voda jí nevadí, dokáže výborně a vytrvale plavat. Odtud pochází i její latinské jméno (první popsaný jedinec byl spatřen, jak plave v Bengálském zálivu). Udává se dokonce, že se bengálské kočky koupou proto, aby smyly svůj pach a ochránily se tak před velkými predátory. To by potvrzovalo jejich vysokou inteligenci, díky které přežívají, i když se jejich životní prostor stále zmenšuje. Obratně loví ryby. Jejich kořistí jsou i různé druhy hlodavců, ještěrů, ptáků, troufnou si i na mláďata jelenů. Tato malá, krásně skvrnitá divoká kočka je velmi plaché zvíře, které loví převážně v noci. U nás se s divokou kočkou bengálskou můžeme setkat jen v některých zoologických zahradách (Olomouc, Brno) a několik exemplářů je v rukou soukromých chovatelů.
Počátky šlechtění
Na začátku šedesátých let 20. století došlo v USA k prvnímu plánovanému spáření mezi domácí krátkosrstou kočkou a divokou kočkou bengálskou. Oba kočičí druhy mají po 38 chromozomech. Narozená koťata byla důkazem toho, že páření obou těchto kočičích druhů je možné. Protože se zjistilo, že divoké bengálky nemají ve struktuře své DNA gen kočičí leukémie a jsou tedy vůči tomuto viru imunní, tato křížení iniciovali američtí genetikové. Neobešlo se to bez problémů. Téměř neřešitelným úskalím byla ta skutečnost, že koťata z první generace se nedala ochočit a všichni kocouří potomci byli stoprocentně neplodní.
Vyšlechtit domestikovanou kočku, která má nezaměnitelný exteriér a fyzické vlastnosti malé divoké kočky žijící v džungli, ale současně přátelskost, přítulnost a nebojácnost domácí kočky, bylo jistě přáním chovatelů mnoha generací.
Až v roce 1981 chovatelský experiment znovu zopakovala americká genetička Jean Millová s vědomím, jaká úskalí takovéto šlechtění s sebou nese. Již se vědělo, že divoký bengálský kocour každou domestikovanou kočku považuje za svou kořist nebo vetřelce v teritoriu. I plaché divoké bengálské kočičí matky mohou v případě i pomyslného ohrožení vlastní vrh usmrtit. Jelikož formování ze strany matky hraje velmi důležitou roli pro schopnost domestikace, zkoušeli chovatelé pod vedením paní Millové odchovávat divoká koťata pod domácí kočkou nebo uměle na dudlíku. Jedině to přinášelo výsledky a taková koťata byla použita v dalším hybridizačním programu šlechtění nového plemene.
Byl to běh na dlouhou trať a občas bludný kruh. Kocouři z prvních generací byli neplodní bez výjimky, z druhé generace z 50 procent. Opakovaný hybridní chov, zakřižování pomocných plemen (habešské kočky, egyptská mau, ocicat), vedl k nevyhnutelnému stírání exteriéru divoké bengálky. Na druhé straně použitím zpětného křížení se rozplývaly pozitivní charakterové vlastnosti jako přístupnost, nebojácnost a přátelskost...
Generace polodivokých bengálek
O plemenu bengálské kočky, o domestikované ušlechtilé kočce, se může hovořit až tehdy, nevyskytuje-li se v rodokmenu kočky divoký předek nejméně ve čtyřech generacích.
F1(1. filiální generace) je přímý kříženec divoké bengálské kočky (ALC) a jakékoliv domestikované kočky (SBT). Podle zkušeností amerických chovatelů jsou tato zvířata povahově mnohem blíže svým divokým předkům. Narozená koťata mohou být velmi mazlivá a hravá, v dospělosti však mají sklon ke své přirozené plachosti.
Vnuci a pravnuci divoké bengálské kočky nesou označení F2 a F3. Tyto generace koček stále zůstávají více plaché než domestikované kočky. Zejména je mohou stresovat hlasité zvuky, rychlé pohyby a pro zvíře neobvyklé situace. Proto se nedoporučují do rušných domácností a k malým dětem. V případě dobré péče zkušeného chovatele, který dokáže získat jejich důvěru, ztrácejí svoji plachost a stávají se oddanými společníky, kteří se mohou na svého člověka velmi úzce fixovat. Obtížně se však adaptují v nových situacích, na nové lidi a nová místa.
Generace F4 a ostatní generace plemene bengálských koček jsou považovány odborníky za plně domestikované kočky (SBT) a dají se chovat v běžných bytech.
V 80. letech minulého století byly první skutečně domestikované bengálské kočky představeny veřejnosti. TICA (The Independent Cat Association) uznala bengálské kočky jako plemeno v roce 1984, sněžné a mramorované v roce 1994. FIFe přiznává těmto nádherným zvířatům tituly až od roku 1999.
Výsledky šlechtění jsou ohromující a patří k největším chovatelským úspěchům. Dnes se můžete setkat s bengálskými kočkami v několika barvách - hnědé, v odstínech od pískově žluté, béžové přes zlatou, skořicovou až k červené, podsada šedavé (myší) barvy není považována za chybu. Existují ale i sněžné (seal lynx, seal sepia a seal mink), stříbrné, modré a vzácně i celočerné. Poslední tři barvy nebyly dosud uznány mezinárodními chovatelskými organizacemi. Také kresba bengálských koček může být velmi rozmanitá. Rozděluje se na tečkovanou (spotted) a mramorovanou (marbled). Tečkování u špičkových jedinců bylo dovedeno k dokonalosti divokých zvířat. Je tvořeno rosetami, velkými několikabarevnými skvrnami ve tvaru prstence, podobných kresbě levharta či ocelota. Mramorování může být také vícebarevné.
Krásná a elegantní
Bengálská kočka je nejen krásná ale i velmi inteligentní. Po svých divokých předcích zdědila ohromně temperamentní, někdy až svéhlavou povahu. Má ráda prostor, nehodí se do malého bytu bez možnosti výběhu. Při troše trpělivosti se rychle naučí chodit na vodítku, mnohem lépe a raději však chodí v bezpečném terénu na procházky bez vodítka. Nemá sklon k útěkům a drží se svého teritoria. Je velmi hravá, a to i v dospělém věku. Nejlepší hrou je pochopitelně lov a pokud má bengálská kočka možnost, je skutečně skvělým lovcem. Uloví nejen myš, ještěrku či malého ptáka, ale i krtka nebo dokonce lasičku. Většina bengálek má ráda vodu, nemusí to však být pravidlem. Určitě ale má ráda společnost. Pokud je k tomu odmala vedena, je mazlivá a něžná, přátelská a láskyplná. Soužití se psy a jinými kočkami bývá bez problémové, nelze však doporučit soužití s hlodavci a ptáky všeho druhu. Bengálská kočka není pro lidi, kteří ji chtějí mít jako dekoraci. Je pro ty, kteří s ní Podtitulekchtějí žít.
Bengálky u nás
Velké společenské změny po roce 1990 se odrazily i na poli chovatelském. Pobořily se pomyslné hranice, lidé začali více cestovat. To vše se odrazilo i na poli chovatelském, na výstavách se objevovaly stále nové importy. Masivním dovozům nových kočičích plemen bránila především finanční náročnost.
První bengálské kočky do České republiky přivezl pravděpodobně v roce 1994 MVDr. Veverka ze Zadní Třebáně.
Dnes je chovatelská základna poněkud širší, odchovávají se i kvalitní koťata. Jejich cena je však stále vysoká. Nejznámější chovatelkou bengálských koček u nás je paní Monika Ludvíčková z Rozkoše (chov. stanice Marmoll), která říká: "Bengálské kočky jsou velmi vzácné plemeno a jejich cena se ve světě pohybuje od 500 za kastrovaná pet zvířata až do 2500 Euro za špičková výstavní zvířata. U nás chová bengálské kočky pouze několik chovatelů. Těm, kteří prodávají kvalitní zvířata, ceny více či méně kopírují ceny zahraniční. Je samozřejmé, že zvířata, která nejsou určena do chovu, stojí méně."
Zdroj: Časopis Planeta zvířat
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama