Dítě štěstěny 1.díl-Vzpomínky

22. prosince 2007 v 13:48 | Tirit a Toxe |  Dítě štěstěny

Komix Dítě štěstěny 1.díl-Vzpomínky
Takže tohle je můj dům, teda pronájem. Je to praktický způsob, jak studovat a netlačit se na kolejích. Je jak vidíte už večer a já se vrátila z přednášky, sotva dodělám úkol a najednou někdo zvoní. Jdu otevřít. Je to moje nej kámoška Sandra!
Sandra: "No ahoj člověče to je teda doba než se otevřeš!"Já na to: " Jaká doba, zvoníš jako na lesy a čekáš, že hned přiběhnu."Ona: " No a to mám čekat v dešti?" Já jsem si vůbec nevšimla, že prší: "Jo vono prší a vidíš, to jsem nevěděla!"
"Tak to jsi asi zmokla, proto máš tak zplihlý vlasy", povídám. "Cože!" lekla se, "jsou zplihlé?". "Ale, né!" Zatvářila se dotčeně: " Tak podle mě by ses měla víc starat o svoje vlasy! Myslím, že bys měla změnit účes, hele a jestli chceš pomoct…" "Ne, ne, ne, mě to takhle stačí!" řekla jsem trochu uraženě. "Jak myslíš!"
"Hele tak co ti tvoji kluci?" odváděla jsem řeč. " No tak: Pavel mi už po deváté vyznal lásku, Mirek odjel do Alp, Kája mi dal krásný náramek, Zdeněk se dal slyšet, že takovou holku každý nemá (kdyby věděl kolik), Daník mě pozval na zítřek do jedné vyhlášené restaurace a Tom asi dělá uraženého a nevolá!" "Ehm, tak to je docela dobré ne a poslyš, neunavuje tě mít tolik kluků?" " Ne vůbec ne", divila se.
Chvíli jsme probíraly téma její kluci, ale najednou se zeptala: "Ty hele, sluší my ta nová fizůra?" "Jo docela jo, ale minule to bylo lepší." " Myslíš, ale co ty jsi nikdy neměla nejlepší vkus", povídá Sandra.
Jen jsem se ušklíbla: " Jasně, dík za upřímnost!" Pak mě ale napadlo, že nemám co dělat a tak jsem řekla: "A co takhle si někam zajít?" " Ale to je super nápad, no vážně!" jásala. Ale pak se zamračila: "Jenže…, mám dojem, že jsem na něco zapomněla!"
" Hm, tak víš co?!" " Ne", povídám "neumím číst myšlenky!" "Tak poslouchej, já se teď půjdu kouknout k sobě domů a sejdeme se třeba ve 20:30, v Emzetku, Ok?" "Tak jo, jsem pro." A rozešly jsme se, ona k sobě domů a já do Emzetka.
Emzetko je kavárna, jenže doopravdy se jmenuje Modré zimní království, ale uznejte, že je to moc dlouhý. Alespoň pro partu mladých holek, jako jsme my a tak ho Linda zkrátila na Emzetko. No je tu docela zábava a je to oblíbený podnik mladých lidí. Já tu samo sebou byla dřív a tak jsem si šla zahrát kulečník, abych se při čekání nenudila!
Hrála jsem a vyhrávala (vážně skoro pořád vyhrávám, asi proto nemám zrovna štěstí v lásce, což bych jako "dítě štěstěny", jak mi lidi říkají, mít měla). Najednou se mi to zdálo nějaké dlouhé a tak kouknu na hodinky. Bylo 22:48!!! To snad není pravda, takové zpoždění, hodně i na Martu, natož na Sandru! Najednou slyším: " Haló, je tu slečna Adriana Lesandrová?"
"To jsem já," povídám. Přišla ke mně taková mladá holka, no víc než 18 jí nebylo. Jak vidíte, určitě ji zajímal rock, vypadala, že jde možná na vystoupení (nebo má takový styl). " Aha, to mě těší," začala " no, já jsem Dana Marlová a před chvílí potkala slečnu ehm, slečnu Sandru Hacknesovou, tu zpěvačku. Mám pro vás od ní vzkaz."
Nejspíš důvod proč nepřišla, pomyslela jsem si a nahlas řekla: " Hm a jaký?" "Vzkazuje, že nemůže přijít, protože zapomněla na nějaké výročí s Tomem, ale on ne, tak s ním někam jde a …", chtěla pokračovat, ale já ji zarazila. Pochopila jsem: " Rozumím, takže nepřijde!" No jo má to těžké, když má tolik kluků, že si ani nedokáže zapamatovat výročí chození.
Na té ženské bylo vidět, že by ještě něco chtěla říct a tak jsem se zeptala: " Takže, chcete něco vědět?" Asi jsem ji zaskočila. " No já vlastně," zakoktala " ale jen bych se tak, tak nějak chtěla zeptat, jestli se s ní dobře znáte?" Tohle jsem nečekala, a tak mě to zaskočilo. " Teda, to jo, to se známe," odpověděla jsem " vlastně spolu hrajeme v kapele a jsme nejlepší kamarádky."
" Fákt?!" skoro vykřikla " propánakrále, ona je moje NEJOBLÍBENĚJŠÍ zpěvačka vůbec!!!!" Náhle jí bylo hrozně do řeči. " A nemohla byste jí vyřídit, jak jí obdivuju a že mám její plakáty po celým bytě a nemohla byste my dát svůj autogram?" Úplně mě bombardovala otázkami, až jsem ji musela zarazit.
" Ano mohla," řekla jsem jí " ale kam bych se vám měla podepsat?" Zdála se ještě překvapenější než já, ale zjevně jí to udělalo obrovskou radost. "Vážně?!" zeptala se radostně "opravdu?" Vypadala, že nemůže uvěřit svému štěstí.
" A myslíte, že byste mi, mohla sehnat její autogram, kdybych vám dala památník?" vyklopila ze sebe, "Víte, já jsem se jí netroufala zeptat." "Myslím, že mohla, ale jak dlouho to potrvá nevím," já na to. " To je ale skvělý," jásala "její autogram jsem si už dávno přála mít ve sbírce!"
Potom my dala památník s podpisy hvězd a já se jí tam podepsala a slíbila, že ho dám k podpisu Sandře. Byla z toho šíleně nadšená a strašně jí mrzelo, když jsem jí řekla, že jí nemůžu dát Sandřino číslo, protože mi to zakázala.
" Víte co?" napadlo mě "napište mi svoje číslo a já vám zavolám, až to podepíše a donesu vám to třeba sem, stejně tu chodím často a Sandra taky." " To by bylo super, moc děkuju a klidně mi zavolejte třeba o půlnoci, kdykoli sem přijdu!" Tak jsem si od ní vzala telefonní číslo, ale svoje jsem jí nedala, aby mi nevolala každou čtvrt hodinu (na rozdíl od ní se mi sem o půlnoci vážně nechce).
Na chvíli jsem si sedla a ona se zatím šla chlubit ke kulečníku. Vzpomněla jsem si, jak jsem taky byla rozrušená a nadšená ze setkání se Sandrou a jak jsme dobré kámošky. Ale už bylo skoro jedenáct a tak jsem se rozhodla, že už půjdu domů.
Odešla jsem domů a přemýšlela nad zítřkem, zítra musím cvičit zpěv, brzo máme vystoupení s kapelou. Doma jsem se převlékla na spaní a ještě si chvíli četla, ale už bylo pozdě a tak jsem si šla lehnout.
Když jsem se chystala zhasnout, vzpomněla jsem si, jak mi Sandra nahrazuje starší sestru. A pak mi ještě před usnutím přešly myšlenky ze Sandry na mojí sestru a s tím jsem usnula. Měla jsem sestru, starší. Jmenovala se Izabela a byly jsme opravdu skvělé sestry. Měla jsem ji ráda. A jako obvykle se mi o ní zdálo.
Zase se mi zdálo o tom dni, kdy jsem ji viděla naposled. Měla ráda přírodu a často si se mnou hrála v parku na kraji lesa a ten den taky. Mě tehdy bylo 9 a byl červen, v parku bylo krásně. Já si ale odešla hrát ke kamarádce, ještě s jednou holčičkou, se kterou jsme s kamarádkou chodily do školy. Měla jsem s sebou svého nejoblíbenějšího medvídka, nosila jsem ho na všechny návštěvy. Bela mě proto škádlila, byla tehdy jen o několik let starší než teď já.
Hrály jsme si hrozně dlouho, až byl skoro večer a stmívalo se. Pro mě a kamarádku si přišly maminky a já hodně spěchala domů. Až při večeři jsem si všimla, že svého medvídka tu nikde nemám a spustila jsem děsný povyk, já uměla pořádně ječet! Rodiče mě utěšovali, ale já se uchlácholit nedala a chtěla jsem si pro něj ještě dnes večer dojít, abych ho mohla mít v noci v postýlce. Nakonec se sestra nabídla, že mi ho tedy přinese a odešla. Bylo už skoro jedenáct, ale já stejně nespala, seděla jsem v postýlce, kam mě v deset zahnali, a věřila jsem, že mi ho přinese. Rodiče už sestře několikrát volali na mobil, ale ona to nezvedala. Ráno nepřišla a oni volali policii, ale Belu už nikdo niky neviděl. A medvídka taky ne, zmizeli.
Dneska v noci se mi to všechno znovu zdálo a to už mnohokrát. Neklidně jsem se převalovala na posteli a zase jsem to všechno prožívala. Jak k nám přijela policie a jak zjistili, že ke kamarádce došla už v půl osmé a medvídka si vzala. Jak jsem brečela, když se ani ona, ani méďa nevrátili. Všichni si mysleli, že buď od nás odešla, nebo ji někdo přepadl a zabil. Já si ale myslela, že nemají pravdu. Kdyby ji někdo zabil tak kde by ji pak schoval, když se tělo nenašlo? A kdyby od nás odešla, tak proč tajně a proč o tom nevěděl ani její snoubenec? A proč jen zmizel i můj medvídek??? Tohle se nikdo nedozvěděl.
Vlastně mi lidi vždycky neříkali "dítě štěstěny", tak totiž původně říkali jí. Ale vždycky my tvrdili, že jsem jí neuvěřitelně podobná. Ale to se hodně pletli. Já jsem chtěla být jako ona, ale když jsem byla malá, teď vím, že nejsem ani trochu jako ona. Ona byla strašně krásná a vyznala se v módě jako nikdo, což já rozhodně ne a taky jí nikdy nikdo nedokázal zalhat, já si pamatuju, že každého sjela pohledem a okamžitě přestal. Taky byla odvážnější než já, to vím jistě. Takže se pořádně spletli!
V tom snu jsme pak dál byly spolu zase na tom našem místě a hrály na honěnou, jako vždy. Ale najednou jsem tam byla sama a Bela nikde, volala jsem na ni, ale asi neslyšela. Bála jsem se a pak jsem ji najednou uslyšela. Ale ne odnikud ze země, jako by na mě volala z korun stromů a já se za ní rozběhla, ale nemohla ji dohonit. A pak jsem zakopla a probudila se leknutím. Její hlas mi zněl stále v hlavě, volala naléhavě: "Adie, Adie nezůstávej stát!"
Pak její hlas přehlušilo zvonění. Vstala jsem z postele, sotva se rozednilo, ale už někdo zvonil. " Kdo to jen u všech všudy může být?" No uznejte v šest hodin ráno, který šílenec by teď chodil na návštěvu!? Šla jsem otevřít a uvítalo mě nedočkavé: "No to je dost."
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!!!
Prosím omluvte vzhled fotek, je to první komix, a když jsem tenhle díl fotila, ještě jsem tomu moc nerozuměla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 toxe toxe | 24. prosince 2007 v 12:49 | Reagovat

mooooooc pekny a moooooc smutny... :-(

2 Lucika Lucika | Web | 15. ledna 2008 v 17:41 | Reagovat

pokračůj!

3 Marťa Marťa | Web | 26. dubna 2008 v 14:44 | Reagovat

super, já akorát nepochopila jak ta holka chtěla podpis Sandry......vždyť jí potkala, měla přece vyřídit ten vzkaz..tak proč si o něj neřekla když s ní mluvila??????

4 Marťa Marťa | Web | 26. dubna 2008 v 14:45 | Reagovat

jo a mimochodem, malá rada..když fotíš tak by sis měla zapnout stěny

5 Tirit-max Tirit-max | E-mail | Web | 27. dubna 2008 v 9:26 | Reagovat

Marťa: Ta holka z toho byla tak vedle, že se Sandry bála zeptat, jo a díky za upozornění, to jsem ještě neuměla pořádně fotit=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama